Marně vzpomínám co napsat do této rubriky jako první článek. Asi si nevzpomenu na to, co jsem v poslední době zapomněl, ale pokusím se tady v pár řádcích shrnout příběh, co mi nedávno vyprávěl náš kamarád ze CB (dejme mu jméno Pepa), účastník oné expedice. Tento příběh bych tady zveřejnit chtěl už z toho důvodu, že určitě stojí za zveřejnění, jelikož je to typický příklad sklerotika. Nebudu zde uvádět pravá jména, názvy, atd. i obsah trochu upravuji, aby to bylo ještě zajímavější.
Byl tady nápad vyjet někde na kopeček, trochu se zviditelnit a udělat reklamu pravidelnému CB kolečku. Padlo poslední slovo a kóta, datum i čas byl určen. Po vyřízení potřebných povolení a sehnání člověka (Jarda), který by jel s Pepou se mohlo v onen den vyrazit. A tak se jelo. „“Všude byly gumové patníky, a když viděli četníky tak jen ožralé““ už nevím kdo mi tuhle poučku vyprávěl 🙂 Motor již přestárlého vozu v pohodě a tiše klapal.
„Táto kóta je super a určitě uděláme hodně spojení.“ říká Pepa.
„Jo jasně, hlavně že máme vše a bude zábava.“ odpověděl mu Jarda.
Cesta ubíhala rychle a když konečně dorazili na onu kótu Pepa si oddychl, že auto tuhle náročnou cestu vydrželo. Vystoupili z auta. Byl krásný podvečer a pohled na široké okolí byl ještě krásnější a to nemluvím o tom, že měli sebou ještě dalekohled. To byl pak pohled dolů na okolní krajinu. No prostě bylo vidět od severu k jihu přes východ až na západ. Na téhle kótě málo kdy viditelné. To jen pro vysvětlení pro ty, kteří ještě nikde a nikdy na tak velkém kopci nebyli. Tak neseďte doma a vyjděte někam do přírody (nezapomeň ručku, nebo PMR-ku).
Abych se vrátil zpátky k našemu příběhu. Po nabažení okolní krajiny byl čas připravit vše potřebné k vysílání. Poskládal se stožár, připravil kablík, nachystaly lanka a patky a ejhle. Ono není dát co, na ten stožár. A kablík kam se připojí? Kde je anténa, přeci se nemohla ztratit, a tak se hledá pod sedačkami, v kufru, kolem auta, pod autem, ale anténa nikde. Dokonce je napadla i myšlenka zda jí neukradl nějaký turista. Pepa vzpomíná kam 1,5 metrů dlouhé díly antény uložil. Vzpomínal marně on je totiž do auta vůbec nedal. Tak to vypadá. No prostě zapomněl anténu doma.
„To je průser, co teď!?“ říká Pepa, „no nic ještě že mám tu magnetku na autě.“
Jarda to nemohl vydržet a začal se Pepovi smát, „Ty sklerotiku jeden.“ a vzápětí někam zmizel.
Expedice tedy vysílala z magnetky a vzhledem k výšce kóty i z ní to lítalo velice dobře.
Dopadlo to dobře až na Jardu ten se tam tenkrát zlískal jak to prase a Pepa ten se chytá za hlavu ještě dnes. Ještě že Pepa má řidičák aby mohl auto řídit zpátky.
Mimo jiné je členem CBCS, a to určitě zaslouženě.
Zapomínat je zdravé a tak se staň ještě dnes členem Clubu Sklerotiků.
S pozdravem MateS FM
Ps: Nestyď se za to že zapomínáš!!!